Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Můj dědeček by mě popravil

23. 05. 2017 8:16:53
Zdá se vám to trochu nadsazené? Ani nápad. V případě míšenky Jennifer Teegeové, rozené Göthové, jejíž matkou byla dcera obávaného „nacistického řezníka ze Schindlerova seznamu“ a otcem nigerijský přistěhovalec, by byla „věc“ jasná

Jak se ale vyrovnat s takovým pocitem i rodinným dědictvím, kterým je chtě nechtě v první řadě vina?

„Vina se nedědí, pocity viny však ano.“ „ Psychlolog Petr Bründl, který léčil už několik vnuků nacistů, uvádí, že děti viníků často nevědomky předávají svůj strach, pocity viny a stud svým potomkům.

Říká se, že pro každého je důležitá kvalita prožitého dětství, že právě z něj si do života odnášíme pocity a bloky, které se pak snažíme v dlouhých sezeních s psychology odhalovat a odbourávat či měnit. Jennifer zažila asi ten úplně nejhorší start, jaký si dovedeme představit. Už jako několikatýdenní miminko ji matka odložila do dětského domova, kde ji po nějaké době dokonce přestala i pravidelně navštěvovat, až se kolem třetího roku života dostala do bílé pěstounské rodiny. Jelikož ona sama byla vytáhlá, hubená a "černá", od začátku si v milující, úplné rodině, kterou do té doby neznala, připadala trochu nepatřičně, ačkoliv se všichni snažili i navenek tvářit, že je vše v pořádku. Když kolem sedmého roku Jennifeřina života biologická matka pěstounské rodině nabídla adopci, získala Jennifer nové příjmení, ale současně došlo k absolutnímu ukončení kontaktu s její původní rodinou, kterou kromě matky představovala také babička, žena, jež stála po boku samotnému Amonu Göthovi.

Až téměř ve čtyřiceti letech a vlastně pouhou náhodou se Jennifer dozvěděla pravdu o své skutečné rodině (do té doby neměla tušení, kdo byl jejím dědečkem) i o původu svých depresí, když v knihovně našla knihu s názvem „Svého otce musím přece milovat, nebo snad ne?“, ve kterém o všem vypráví její biologická matka.

„Násilí a surovost mají velký vliv na následující generace. To, co působí bolest a způsobuje největší duševní nemoci, však nejsou činy samotné, je to mlčení o nich. Ono neblahé zamlčování v rodinách viníků, sahající často přes několik generací.“

Jennifeřin příběh sledujeme nejen díky jejímu vyprávění, ale svými postřehy do něj vstupují i její přátelé, členové rodiny nebo psycholog, který například v knize vysvětluje, proč je případ Jennifer Teegeové zvláštní. Samozřejmě je to tím, že se toho u ní sešlo mnoho naráz. Zažila dvojí trauma: adopci a později objev rodinné historie, navíc vyrůstala v rasově odlišné adoptivní rodině, takže hned bylo všem jasné, že nemůže být biologické dítě rodičů, jako její bratři, což vám na sebevědomí v dospívání nepřidá. Nejhorší však podle Jennifer byla nevědomost. Neznalost vlastní rodinné historie, nevysvětlená naprostá ztráta kontaktu s biologickou matkou a s milující babičkou.

Theodor W. Adorn: „Ve lži neexistuje skutečný život.“

Kniha Můj dědeček by mě popravil, kterou sepsala Nikola Sellmairová, vypráví o ženě, jež odhalila děsivé rodinné tajemství. Jedná se zejména o Jennifeřin životní příběh, od problematického dětství až po dospělost, ve kterém dochází k onomu odhalení. Je zajímavé sledovat, jak hluboce Jennifer pravda zasáhne. Poměrně dlouhodobě ji uvrhne do naprostého šoku a letargie. Kvůli cestě do Krakova, kterou musela podniknout, aby se pokusila pochopit dědečka a jeho svět, dokonce potratila, ale nemohla si pomoci. Musela navštívit všechna místa, se kterými měl její dědeček Amon Göth co do činění, včetně jeho vily na dohled vyhlazovacího tábora Płaszów, z jejíhož balkonu pro zábavu „v rámci ranní rozcvičky“ střílel vězně.

„Vnuci nacistů k Petru Bründlovi často přicházejí kvůli zprvu zcela jiným problémům: depresím, nechtěné bezdětnosti, poruchám příjmu potravy nebo strachu ze selhání v zaměstnání. Povzbuzuje je, aby důkladně zapátrali v minulosti a zbořili rodinnou stavbu ze lží. „Pak mohou žít svůj vlastní život, svůj vlastní autentický život.“

Jennifer obrovsky bojovala například i s tím, jak se má s vědomím takové pravdy o své rodině podívat do tváře svým přátelům z Izraele, potomkům obětí nacistických zvěrstev, které tam získala během studia. Dlouho ji trvalo, než se jim odvážila napsat byť jen neutrální e-mail o běžných věcech, natož pak pravdu.

Vedle vlastního příběhu Jennifeřina života autorka rovněž popisuje novodobou podobu Izraele v porovnání s dalšími městy (např. Tel Aviv), popisuje jeho složitou historii i současnost nebo vypráví o specifikách života místních obyvatel. Jennifer se nakonec se svým osudem poprala a dokázala o svém odkazu i veřejně hovořit před žáky jedné izraelské školy. Dokonce se poprvé setkala se svým biologickým otcem a pokusila se obnovit vztah se svou biologickou matkou, což se ovšem nepovedlo z důvodu nezájmu z matčiny strany. Nakonec musela přijmout, kým je, svěřit se s tím všem svým bližním, ale především se s realitou sama smířit. Podvědomě jsem to věděla už dřív, ale i Jennifeřiny zkušenosti potvrzují, že důležité je hlavně žít v pravdě, ať je jakkoliv děsivá. Mnoho jejích úvah mně samotné dalo hodně do života, protože jen „s událostmi, o kterých se mluví, se většinou lze vyrovnat.“

„Rodinná tajemství mají zničující sílu. Tak často jsem byla zoufalá a měla pocit, že stojím před zavřenými dveřmi.S objevem rodinného tajemství jsem se zbavila i základu mých depresí. Po první cestě do Krakova se mi vedlo lépe. Dnes můj smutek zmizel.“

85 %

Autor: Tereza Špetlíková | úterý 23.5.2017 8:16 | karma článku: 15.13 | přečteno: 901x

Další články blogera

Tereza Špetlíková

Sluhové zla jsou zpět v PAX číslo 5

Chytlavá, tajemná, hravá a s detektivní atmosférou... Taková je úvodní znělka nového pokračování osudu vyvolených bratrů Alrika a Vigga, kterým svůj hlas opět propůjčil Jan Vondráček.

19.9.2017 v 8:17 | Karma článku: 3.54 | Přečteno: 113 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Jaká je Vaše Dešťová hůl?

Zbyněk a Tereza. Vážný vztah dvou lidí pomalu se přesouvajících do středních let. Na krku úvěr, ale žádné děti, jedna až dvě nevěry a zbytečně málo spánku i obyčejných starostí.

14.9.2017 v 10:59 | Karma článku: 5.10 | Přečteno: 206 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Další, tentokrát trochu jiná dívka v ledu

„Slez z toho kříže, někdo to dřevo potřebuje!“ aneb Nebuď zbytečně dramatická... Mark Foster, fiktivní postava a ... manžel.

14.9.2017 v 9:51 | Karma článku: 5.80 | Přečteno: 272 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Už vím, jak se dělá audiokniha - (video)reportáž z účasti na natáčení

Kdo to nezažil, nepochopí... Klišé? Možná, ale aby se jím nějaké zvolání stalo, musí pro to být důvod. Stručně, většinou je to pravda. Měla jsem exkluzivní možnost podívat se do studia vydavatelství OneHotBook,...

12.9.2017 v 11:32 | Karma článku: 7.19 | Přečteno: 336 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 3.97 | Přečteno: 170 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 132 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.32 | Přečteno: 339 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Severín M (1)

Život je takový hloupý způsob, jak strávit čas čekání na smrt. Severín M je totální outsider. Tento svět nechápe, ani o to nestojí.

23.9.2017 v 15:06 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 231 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 15.63 | Přečteno: 531 | Diskuse
Počet článků 136 Celková karma 6.63 Průměrná čtenost 339

Milovnice všech dobrých příběhů, beachvolleyballu, koček a klavíru!

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.