Jména jako Jeffery Deaver, Stephen King nebo třeba Lee Child mají pořádný zvuk. Jak ale zareaguje jejich fantazie, pakliže jim ukážete určitý obraz?
Dokáží sestrojit příběh na přání na základě atmosféry vycházející z uměleckého díla známého malíře?
Nápad sestavit soubor povídek na téma obrazů amerického realistického malíře a ilustrátora Edwarda Hoppera jednoho odpoledne jednoduše vytanul na mysli , uznávanému americkému autorovi detektivních románů Lawrenci Blockovi (Zabiják – 1998, Každý musí zemřít – 2001 či Nájemný vrah – 2007). Prý během pouhé hodiny dal Lawrence Block dohromady seznam autorů, které se svým nápadem oslovil, a téměř všichni přijali. Určitě ne proto, že by jim nabídl nějakou hmotnou odměnu nebo že by oni oslovení nevěděli, do čeho „píchnout“. Lawrence Block totiž stejně jako nejspíš všichni ostatní spisovatelé věděl, že obrazy Edwarda Hoppera jsou jedinečné a „nevyprávějí příběhy. Zato jemně, ale neodbytně naznačují, že tu nějaký příběh, který by stál za vyprávění, je, stačí jen otevřít dveře...“
A tak vznikla povídková sbírka s názvem Ve světle nebo ve stínu (In Sunlight or in Shadow - 2016), kterou letos vydalo nakladatelství Metafora. Sedmnáct velkých jmen přispělo sedmnácti pracemi k osmnácti obrazům (jeden z oslovených povídku dodat nestihl). Autoři nedostali žádné konkrétní zadání, tak se v knize nacházejí povídky všemožných žánrů – od hororu přes detektivku až po příběhy romantické, fantastické či tajemné. Sama musím přiznat, že mnohá z údajných velkých jmen jsem viděla či četla poprvé. Naštěstí si autor knihy, resp. ten, kdo ji sestavil, dal tu práci a před každou kapitolou krátce představil autora povídky, jež následovala. Velmi se mi líbil například příspěvek Jill D. Blockové s názvem Carolinin příběh na téma obrazu Letní večer (Summer Evening), 1947, který byl velmi emotivní a „jádro pudla“ pěkně dobově zapadalo do možného děje odehrávajícího se v obraze. Kromě pár slov o autorovi samozřejmě každé povídce předchází reprodukce olejomalby, na jejíž motivy ten který autor povídku sepsal. Bez toho by si to čtenář nemohl užít. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak téma zachycené v obraze zpracoval konkrétní autor povídky, jak na něj obraz zapůsobil, a porovnat to s tím, jaký dojem udělal na vás samotné. Někdy mě napadla podobná tématika, ale většinou se příběh odebral úplně jinam, než jsem čekala, „v obraze“ jen začal nebo naopak skončil, popřípadě byl výjev z něj finálním a fatálním odhalením.
A jak se mi povídky celkově líbily? Řekla bych, že mě více zaujaly povídky mně doposud neznámých autorů než těch celosvětově slavných jmen. Určitě to ale nevypovídá nic o talentu jejich autorů. Povídka sama o sobě je dle mého názoru velmi obtížný útvar. Aby dobře vyzněla, na což není mnoho času/prostoru, musí mít skvělou a neotřelou zápletku a zároveň zajímavý styl, ale nesmí být příliš složitá. Neméně důležité jsou i hlavní postavy, které potřebujete velmi rychle poznat, vystavět a ještě s nimi sehrát výborně secvičené představení. Autoři byli navíc limitováni tématem či atmosférou přiděleného nebo vybraného obrazu, a ačkoliv mnozí rychle s prací souhlasili, možná si pak „rvali vlasy“, na co se to dali. Aspoň na mě některé povídky vůbec dojem, který nejspíš autoři zamýšleli, neudělaly; konkrétně Jeffery Deaver to na můj vkus trochu překombinoval a Stephen King zase velmi zkrátil. Mysticky mě naopak zaujal například Nicholas Christopher se svými Pokoji u moře na motivy stejnojmenného obrazu z roku 1951 (Rooms by the Sea).
Všeobecně však musím říct, že se mi nápad na vznik této knihy od počátku velmi líbil a její obsah mě nijak nezklamal. Celkově se jedná o zdařilou, velmi rozmanitou sbírku povídek co do stylu i délky, kniha sama o sobě pak má hned několik přidaných hodnot. Seznámíte se díky ní s nejznámějšími obrazy nadaného umělce, které skutečně oslovují, pochopíte a sami si vyzkoušíte, jak různě mohou umělecká díla zapůsobit, a zjistíte, jak dobře píšou i nám méně známí američtí autoři.
85 %
