Vzpomínkomat...

...se dle autorky Renáty Šťastné skládá (nejen) z jejích vzpomínek na dobu od roku 1950 až k sametové revoluci. Zajímavý, netypický je u této knihy způsob, jakým jsou ony útržky pamětí seskládané, i když je to řazení přirozené - 

- od narození autorky. 

Nápad sestavit tuto knihu se objevil s webem Starý páky, který vznikl v roce 2013. Jeho smyslem mělo být „uchování vzpomínek na věci a události na jednom místě, a to prostřednictvím fotografií, komentářů a vzpomínek široké veřejnosti.“ Potom, co se začátkem roku 2017 stala autorka knihy šéfredaktorkou uvedeného webu, napadlo ji, že by se mohla pokusit zaznamenat komplexně své vlastní vzpomínky na dnes moderní „retro“ dobu.

A tak vznikl Vzpomínkomat, který mapuje život autorčin, ale odbočuje k zážitkům a vzpomínkám jejích blízkých, ale i vzdálenějších, od kterých si půjčila příhody, fotografie a podařilo se jí tak obsáhnout delší etapu života v socialismu, než sama zažila (autorka se narodila v roce 1971).

Kniha je rozdělena do několika hlavních kategorií? poměrně vtipných názvů, ve kterých se vždy dozvíte, jak to měla Renáta Šťastná (s jakými hračkami si hrála, kde pracovala na brigádě, na co si pomýšlela v Tuzexu apod.), a to v psané podobě i díky fotografiím (reálné fota ze školky, školy, zaměstnání aj.). Vedle toho je vždy přítomná i obecnější část věnovaná běžně dostupným či používaným věcem typu: co jsme tenkrát hráli, jedli, mohli jsme si koupit nebo kam jsme chodili a jak to tam vypadalo. Mimoto se ještě můžete setkat s pár stranami označenými A-Z, a ty většinou dovysvětlují tehdejší události, místa nebo popisují osobnosti, které byly v textu zmíněny, v širších souvislostech (velmi zajímavý je například sáhodlouhý seznam všech politických svátků, které se museli slavit, typu -  2. února: Den vítězství sovětských vojsk u Stalingradu apod.)

Já na této knize nejvíce oceňuji fotografie, a to zejména ty věcí osobních. Například stránky památníčků, zachycení tehdejší „elegance“ na fotkách nebo třeba autorčiny osobní vzpomínky na chování jejích nadřízených (zejména té v Pařížské ulici, ve které už tehdy platila tak trochu jiná pravidla). Zábavné také bylo sledovat jak postupovala stavba jejich domu – samozřejmě svépomocí, jak se stálo na všechno fronty (včetně dlaždiček, které se nakonec k sobě ani nehodily), ale jak byli vlastně všichni šťastní, když se konečně dočkali toho, po čem tak dlouho toužili.

Co bych si dovolila autorce trochu vytknout, je podtitul knihy, který zní: Kniha, kterou si můžete dotvořit sami ze svých vzpomínek. Vzbudil ve mně dojem, že kniha obsahuje části určené k zaznamenání vlastních poznámek a vzpomínek. Tak tomu ale není. Je to myšleno obrazně, ne doslova.

Po přečtení knihy bych dřívější život shrnula asi takto: Spíš než na estetiku a pohodlí se dbalo na praktičnost a uniformitu. Ačkoliv i sama autorka v knize píše, jak na tom, že něco nebylo nebo nemohlo být hned, „něco bylo“ a člověk si toho pak o moc víc vážil (hlavně děti), mně na tom nic zábavného, ani smysluplného nepřijde. Vlastně je to tak trochu promrhaný čas – ve frontách, čekáních a snech. Jsem ráda, že dnes máme tolik možností a voleb, a je přitom jen na nás, jestli a kterou využijeme. Přesto mě toto období dlouhodobě zajímá a budu jej studovat i nadále - poučena o smyslu čekání.

90 %