„Výjimečná schopnost ducha“

To podle první webové definice. Nebo by se dalo říci také „úplné smyslové vnímání“, jak učí atlantskaskola.cz. Nejvíce ale napoví slovo „jasnovidectví“. Ano, řeč je o nejnovější, v pořadí již druhé detektivce s Alicí Šímou, ...

... geniální šachistkou z pera Ireny Obermannové, která nese netypický název Jasnozřivost.

Vím, že autorka zvolila tento název knihy z toho důvodu, že se jí prostě líbilo to slovo, ale myslím si, že ho vybrala také proto, že v příběhu hraje stěžejní roli, a to ať v doslovném významu či v tom metaforickém.

Tentokrát se s hrdiny z předchozího dílu (Dobré duše, 2017) geniální šachistkou Alicí Šímou a jejím trenérem Jonášem, ocitáme v Kytlici v Lužických horách, kde mají všichni chatu -   Alicin trenér, spisovatelka Alžběta Něžná, která je minimálně z části alter ego autorky, ale třeba i sama autorka, stejně jako ji tam mělo nebo má mnoho dalších umělců (mezi nejznámější patřil Miroslav Horníček). Irena Obermannová tento svůj příběh umístila do prostředí, které velmi dobře zná, a je to z něj vskutku cítit. V tom, jak popisuje nejen kraj, ale také vůni místních květin, trávy, rybníku, vzduchu, větru či louky, nebo v tom, jak často a jaká slova spojuje s přívlastkem „kytlický“ (například večer, klid nebo třeba občan či rodák). Díky tomu si čtenář má představit tamní specifickou atmosféru, což poměrně dobře funguje. Součástí hlavní detektivní linie je i roky stará událost, která se skutečně odehrála po druhé světové válce při odsunu tzv. sudetských Němců. Autenticky ji vypráví dochovaný deník, čímž je příběh obohacen o rovinu historickou (a tak trošku i milostnou).

„Hrob je tak mělký, že ze země koukají špičky bot.“

Autorka do příběhu úmyslně promítá samu sebe (což někteří adorují, jiní jí to vyčítají). Vymyslela si postavu příliš něžné spisovatelky Alžběty Něžné, jejíž podobnost s ní je zřejmá, ale nechci zde spekulovat, jak dalece jsou skutečně totožné. Nicméně, Irena Obermannová si určitě také myslí, že: 

„Strach je emoce, která stojí v protikladu ke svobodě.“, kterou si vybrala jak Alžběta Něžná, tak autorka, stejně jako by pravděpodobně souhlasila s vlastní úvahou či přesvědčením, že u spisovatele: „Jde především o to, aby se autor netvářil, že je někým jiným, než je. Nesmí ze sebe dělat lepšího člověka, protože se to vždycky pozná. Čím víc autor přizná ze svých příšerných vlastností i skutků, tím ho budou mít čtenáři radši, protože mají na chlup stejné špatné vlastnosti a rádi si o nich počtou v bezpečí svých ušáků. Připadají si pak méně opuštění.“ 

Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Alžběta Něžná pro své účastníky kytlického literárního salonu připravila navlas stejné občerstvení, kterým pohostila na tom svém autorka knihy zase nás... je totiž poměrně specifické: jablka rozkrájená na kolečka s čočkovým smoothie, a „Polívka je grunt literárního salonu,“ usměje se Alžběta a vytáhne z tašky dýni a kokosové mléko. Jak si autorka - a samozřejmě i Alžběta - myslí: „mezi vařením a psaním není zas tak velký rozdíl“. Co myslíte vy?

Vedle Alžběty můžete Irenu hledat nebo poznat v humoru jakékoliv postavy či situace. Baví mě občasná neukočírovatelná sprostost hlavní postavy, která za to ale nemůže, nebo popisy tohoto typu: 

Vypadá značně neupraveně, je rozcuchaný, na sobě má dlouhý svetr a plandavé kalhoty. Vypadá, jako by si odskočil ze stáje.

„Dobrý den, vy jste ta známá šachistka?“

„Kdo jste vy?“ zamračím se na něj.

„Promiňte, nepředstavil jsem se. Fanouš Švarc,“ podává mi ruku, „snad vás neušpiním, odskočil jsem si ze stáje.“

Vedle Alžběty a osobitého humoru autorka ještě do příběhu vložila svá vlastní životní poznání, kterými se vyznačují i její další knihy. Naservírovala nám je skrze své postavy: 

„Sráči jsou naštěstí zbabělci. Než se spojí.“ 

_______________________________________

„Je to všechno tak strašně dávno, že už to ani není pravda.“

„Pravda nestárne, Jardo.“

„Pravda hlavně neexistuje.“

„Když tě tak zajímá, o čem bude moje knížka, povím ti to. O pravdě.“

„Pravda je přežitek, ale budu Ti držet palce, Alžbětinko.“

Závěrem bych chtěla vyzdvihnout části, kdy se spisovatelka pustila vlákna strohých a jasných popisů i průběhu vlastního příběhu a trošku si pohrála s vyjádřením slovy těžko pojmenovaného, kdy se neobávala naturalistických popisů, které by mohly někoho možná i pobouřit :

Na pravé paži ucítí vlhkost. Fanouš vzlyká. „Chlapečku,“ řekne jen, ale dá jí to práci. Všichni v sobě mají chlapečka. Ke vší vlhkosti a teplu jako by se nakonec vždy přimísila prachuť mateřského mléka. Žofie ho umí poskytnout, je jím prosáklá od svých neučesaných vlasů až po paty. To na ní vábilo nejen chlapy, ale i koně a všechna zvířata.

Metoda „Brutální upřímnosti“, Žofie (o... čem myslíte? J)

„Je to, jako bych se umocňovala, rozdvojovala, a přitom to je ta největší symbióza a souznění, jakého je člověk schopen. Ovšem pouze žena. Je to nejbližší intimita, svatý dotek.“

Dle slov Ireny Obermannové nejen že není zakázáno krást, ono se naopak krást musí! Myšleno samozřejmě ve smyslu inspirace (proto, když jedna pražská kavárna hledá jméno, může ho hledat i Alžbětin pes). 

Ačkoli se nedá než souhlasit s prohlášením, že: „Život je zkrátka k nepřežití“, je dobře, že Alžbětě už „pod srdcem roste knížka“, protože nový život nebo nová kniha je něco, co tady po vás zůstane. Doufejme, že i Ireně roste pod srdcem další příběh, kterým nás opět pobaví, bude udržovat v napětí, a také se nám do jeho stránek znovu otiskne jako razítko. Kdo ji zná, a stačí jen trošku, pozná ji v každé postavě, větě i vtipu, což je pokud ne přímo jasnozřivé, pak alespoň přízemně kouzelné.

92 %