Zátiší Kanaďanky Louise Penny

První případ inspektora Armanda Gamache, s kterým nás Kanaďanka Louise Penny seznámila v knize Still Life (2005), česky Zátiší (2014), se vymyká z řady mnoha psychothillerů, kterými nás autoři ráčí v posledních letech obšťasňovat. Zátiší je první z dnes již devítidílné řady detektivek s frankofóním ispektorem Gamachem z Národní Quebecké policie -The Sûreté du Québec.  

Detektivek, kde se neprolévá krev, nepopisují hrůzné, sadistické výsledky násilníků na jejich obětech, ale kde rozhodně nechybí psychologická rovina. Psychologie postav, na jejímž základě lze odhadnout motiv, proč a jak by kdo mohl spáchat vraždu, jsou vedle schopností a časových možností, hlavními indíciemi vedoucími k uvažování montreálské vyšetřovací skupiny o vině či nevině podezřelých.

V malebné věsničce jménemThree Pines(Tři borovice) došlo k naprosto nečekané vraždě. Vražda je asi téměř vždy nečekaná, ale to, proč by někdo zabil starou, milou dámu, která si žila svůj poklidný život, už vůbec nedávalo smysl. Takže víc, než vražda, každému připadala pravděpodobnější nehoda. Ale smrtelnou ránu nezpůsobilo něco obvyklého, nýbrž archaická, lovecká zbraň. Opeřený šíp, který jí trefil tak přesně, že to jen tak někdo nesvede. Tudíž i nápad, že se mohlo jednat o pouhou nehodu, v rámci lovecké sezony, která právě probíhala, se ukázal jako lichý.

Proč šla Jane Nealová ráno na procházku bez Lucy, svého zlatého retrívra? To byla další otázka, kterou si nejen inspektor, ale zejména Janiina nejlepší přítelkyně Clara Morrowová s manželem Peterem kladli. Clara byla smrtí Jane velmi zasažena. Byla jako její matka, přístav bezpečí, který jí vždy uměl ochránit a dodat životní energii i rady. Peter až žárlil na hloubku jejich vztahu. Ale byl tu ještě Ben. Peterův nejlepší přítel. S Benem a Clarou se znali již od školy. Ale kdo si mohl přát Janiinu smrt? A proč právě teď? Může to souviset sJarmareční nedělí?

Jako prvotina autorky není kniha rozhodně vůbec špatná. Má však samozřejmě i své nedostatky. Prostřední pasáž knihy je méně napínavá a trochu zdlouhavá, ale díky dobře zvládnutým popisům vesnice, ve které se děj odehrává, to není úplně na škodu. Protože ta atmosféru naladila dokonale.

Objevují se zde zajímavé skutečnosti, jakože se celý tým na dobu vyšetřování nastěhuje do vesnice, nebo že dovolí neteři zemřelé přístup do jejího domu před tím, nežli ho sami prozkoumají, protože ho dle údajně poslední závěti zdědí. Co se týče vyšetřovacího týmu, inspektor Gamache se umí dívat, poslouchat a tím, je jako detektiv sympatický. Pracuje s psychologií, čeká, jak kdo na co bude reagovat. Ví, že nejvíce toho člověk zjistí prostou konverzací či nenuceným trávením času s potenciálními podezřelými. Nepodařilo se mi ale uchovat ani představit si jeho fyzickou podobu. Co ho vlastně charakterizuje?

Jeho spolupracovníkem a zástupcem je asi o generaci mladší, na kariérním žebříčku časně vysoko postavený, třicátník inspektor Jean Guy Beauvoir. A zajímavá postava knihy, nepatřičná, mladá agentka Yvette Nicholová, v knize zaujímající nepostřehnutelný, hlubší smysl.

Kanadský venkov mou představivost uchvátil. Inspektoři Gamache a Beauvoira jsem si oblíbila. Popisy všech možných, a tak rozličných postav, které se dají najít v jedné, malé vesničce, se mi také líbily. Postavy byly uvěřitelné a realistické. V různých chvílích bylo podezřelých hned několik z nich. Skutečný pachatel nebyl snadno odhadnutelný, ačkoliv rozuzlení a samotný motiv vraha, mě nijak neoslnil.

Na Agathu Christie, výstižnost děje a promyšlenost každé postavy, či věty, autorka ještě nemá. Ačkoliv je s ní srovnávaná. Ale přináší zase něco jiného a nečte se to špatně, což zřejmě potvrzuje i množství ocenění, jež si i tato autorčina prvotina vysloužila (Agatha Award, Edgar Award, Barry Award, Anthony Award). Louise Penny je pro mě dobrá spisovatelka, a možná se s každou další knihou bude zlepšovat, resp. lepší. To posoudím, až se její další knihy dočkají českého překladu. Já jim určitě šanci dám. Této dávám 86 %.

P.S. Autorka sama má za sebou těžké životní období. Nyní žije spokojeně se svým manželem, uznávaným, o generaci starším pediatrem v důchodu, který jí dle jejích vlastních slov naučil vážit si života, a vytvořil domov. Po delším odmítání nakonec svolila a prodala práva pro filmová zpracování prvních dvou knih. Tak se máme na co těšit.