Čechoameričanův Kosmonaut z Čech

My Češi jsme si toho v minulosti užili už dost. Spoustu bitev, válek a hned několikrát nám cizí mocnosti zabrali dokonce i naše území. Máme pár historických osobností, na které můžeme být hrdí a které uznávají i v zahraničí. 

Skutečně celosvětový přínos, a tím pádem i slávu, jsme ale už dlouho nezaznamenali. To se však má již brzy změnit. Postará se o to kosmonaut Jakub Procházka se svým vesmírným programem už v roce 2018.

Do jisté doby žije Jakub, zejména na první pohled, poměrně obyčejný život. Miluje svou ženu Lenku, se kterou se, prozatím neúspěšně, zrovna snaží založit rodinu. A tehdy, vlastně letos, je Jakubovi nečekaně nabídnuta unikátní příležitost zapsat sebe i Českou republiku do historie. Jako specialista v oboru byl vybrán k získání vzorků prozatím naprosto neprobádaného intergalaktického oblaku kosmického prachu nazvaného Chopra. Jakub dlouho neváhá a výzvu přijímá, a brzy se tak vydává na svou několikaměsíční osamocenou pouť vesmírem, aby se možná už nikdy nevrátil zpět...

Jak čtenář brzy zjišťuje, Jakub má velmi zajímavou rodinnou historii. Jako chlapec přišel o oba rodiče a vyrůstal s prarodiči v malé vesničce jménem Středa. Jeho otec byl komunistický nadšenec a mučitel,  po změně režimu, kdy už Jakubovi rodiče nežili, se tak vyřizování účtů dotklo jen Jakuba a jeho dědy s babičkou. Obtížnou rodinnou historii sledujeme po částech v krátkých okénkách v průběhu hlavní dějové linky, kterou je Jakubova cesta ve vesmírné lodi Jan Hus 1 k oblaku Chopra. Při jeho rozjímání se rovněž dozvídáme o jeho začátcích s Lenkou, ale to nejzábavnější se stejně děje na palubě kosmické lodi, jejíž zákonitosti, stejně jako skutečné fungování skafandru, toalety a zvládání dalších běžných denních činností (jako je např. čištění zubů a následné vyplivnutí pasty a slin) si autor podrobně nastudoval na webových stránkách nejpovolanějších - NASA. Jakub se poměrně brzy po svém velkolepém startu a velkém odloučení musí vyrovnat s nečekanou ztrátou a možná neexistujícím nálezem... Stane se z Jakuba pozemská hvězda, nebo jen mimozemský prach?

Poutavý příběh o nesmírném odhodlání a obětování nabízí čtenáři výlet do budoucnosti i do historie, která se, chtě nechtě, opakuje. Někdy musíme odjet velmi daleko, abychom si uvědomili, jak moc nám chybí něčí blízkost. V opačném případě můžeme ale také zjistit, že lze žít i jinak, šťastněji než doposud, i když náš stav nejspíš nebude odpovídat univerzální definici štěstí. Autor Jaroslav Kalfař žije od patnácti let s matkou ve Spojených státech amerických, přičemž Českou republiky dlouhé roky od svého odjezdu nenavštívil. Vystudoval New York University a svou první knihu, se kterou ohromil USA (a už i několik dalších zemí), napsal anglicky (Spaceman in Bohemia, 3/2017). Nyní jeho kniha vyšla i zde, v České republice. Jeho pohled na jeho rodnou zem je v knize zachycený velmi zvláštním způsobem. Samozřejmě je znát, že autor má k České republice vztah, zná její historii, do jejíchž zákoutí se několikrát obrací, ale jeho popis některých situací či zvyklostí (např. podoba vesnice, zabíjačky, tradičně konzumovaného jídla) na mě působil už jako předpřipravený pro cizincovo pochopení. Respektive, jako by autor měl již jistý nadhled z doby strávené mimo naši zem, a zároveň jako by ustrnul v časech snad už dávno minulých i na vesnicích. Ale možná se pletu nebo je to jen můj dojem či představa.

Každopádně, autorovou silnou stránkou je nikoliv jen trochu sci-fi příběh (nejen kvůli kosmonautům), ale zajímavé jsou také popisy nejedné vztahové situace, které autor řeší ne zcela tradičně. Dokonce, jak nám v úzkém kruhu prozradil, když zde nedávno byl pokřtít svou knihu, byl editorem tlačený k jinému konci knihy, než jaký původně napsal. Jaroslav se však nedal, a pokud by se náhodou natáčel někdy v budoucnu také film, scénář nebude psát nikdo jiný než právě sám autor, a tak se nemusíme bát žádných radikálních změn, a to ani co se týče konce. Autor také prozradil, že již nyní píše další knihu, kde jednou z postav bude dívka jménem Tereza. Tak uvidíme, jestli se s ní budu moci v něčem ztotožnit, protože „místní“ Lenka byla z trochu jiného těsta než já, ale rozhodně bych se od ní měla co učit! Nadějnému mladému autorovi nechybí ani schopnost vymýšlet originální popisy a při svém psaní nezapomíná na obvykle opomíjené činnosti člověka, jako je například jít se vyčůrat. Kromě Jakuba a Lenky v příběhu vystupuje hned několik dalších výjimečných postav, mezi kterými byl chtěla jmenovat Jakubova (i Lenčina) státem jmenovaného psychologa Dr. Kuřáka a konečně i Hanuše (kdo to je neprozradím). Autorovi velmi fandím, jelikož je obrovsky sympatický a hlavně chce v každé své knize alespoň trochu psát o naší malé republice, a to je skvělé, jelikož možná právě díky němu se o nás ti cizinci dozvědí... dozvědí.

85 %