„Roberte, proč jsi mi zapomněl zavolat? Copak si nic nezapamatuješ?“ nebo „Štve mě, že jsi mi nezavolal.“ Jaký způsob komunikace je podle vás vhodnější? Zjistěte 5 pravidel efektivní komunikace
Všichni to známe. Něco se nám nelíbí a chceme to říct, ale z předchozích zkušeností víme, že to snad ani nemá smysl. Zase by to skončilo tak akorát hádkou. Nebo jiná situace, nějaká věc je neustále vytýkána vám a vy se přirozeně bráníte anebo, což je stejně nevhodné, jste na verbální reakci už rezignovali, jelikož v tu chvíli se zlobíte či víte, jaká bude reakce na „vaše výmluvy“. Možná se ale dá komunikovat jinak a začít musíme jak jinak, než od sebe.
„Všichni jsme nastaveni reagovat na fyzický či verbální útok okamžitě. Každý má v sobě naprogramovaný syndrom útoku či útěku, který okamžitě zaplaví krevní systém adrenalinem. Tento program není naše volba. Během několika vteřin jsme připraveni buď bojovat jako šílení, nebo utíkat jako o život. Naše srdce a svaly jsou připravené k akci, ne k přemýšlení.“
Konflikty ale podrývají citovou důvěru a životní mízu každého vztahu. Je proto vhodné se jim vyhnout. Vaše potřeby či pocity lze sdělit i jinak, aniž byste druhé zraňovali anebo jim něco vyčítali.
Je třeba se řídit pěti „pravidly“, jejichž porušení má nevyhnutelně negativní důsledky (naši frustraci, napětí či roztrpčení), ale jejichž dodržováním dosáhneme obrovských zisků.
PĚT PRAVIDEL EFEKTIVNÍ KOMUNIKACE
- Rozhodněte se předem, čeho chcete dosáhnout.
- Řekněte jen to, co potřebujete říct, a nic víc (např.: „Bylo to hezké (tady to mělo skončit), a ty si nebyla ani tak kyselá, jako obvykle.“
- Nedávejte otázky, na které neexistuje skutečná odpověď (typu: „Proč jsi zase nechal majonézu venku?“).
- Nevyčítejte: žádné kritizování, obviňování, trestání ani ponižování.
- Buďte vždy připraveni skončit, když se situace příliš vyhrotí (myšleno skončit spor či diskuzi).
Stále nevíte, jak byste to měli správně říct resp. říct to jinak? Zajímali by vás různé scénáře situací, které se často v mezilidských vztazích opakují s návodem, jak vhodně odpovědět či jak rozhodně nereagovat? Naleznete je spolu se všemi výše naznačenými moudry v knize Řekni to jinak Carla Alaska, amerického psychoterapeuta s dvacetiletou praxí, který je zkušenostmi i časem přesvědčený o jejich funkčnosti a správnosti.
Jen 10 % šťastlivců se narodí s vrozenou schopností dobře promluvit v jakékoliv situaci bez ohledu na její náročnost. A pak jsou tu všichni ostatní. Sama jsem vyrostla v rodině, kde se často kritizovalo a pochvaly a uznání se považovaly za zbytečné nebo se podávaly s úsměškem či sarkasmem (tento stav bohužel trvá). Podobně to měl v dětství i sám autor. A tak v této knize sestavil několik scénářů partnerských rozepří i dalších obtížných situací při výchově dětí či situace vznikající na pracovišti a nastínil jejich správná řešení. Kromě knihy Řekni to jinak napsal autor ještě knihy Emoční balast (Portál, 2014) a Beyond Blame (Jak přestat s výčitkami, česky prozatím nepublikováno).
Lidé si často myslí, že kritizováním, zvlášť u dětí, vedou své bližní účinně k odpovědnosti. Bohužel to je mylné přesvědčení. Za pomoci kritizování, obviňování či dokonce ponižování rozhodně v druhých nepodporujeme! svědomitost a píli. Sami víte, jak se cítíte, jedná-li s vámi někdo tímto způsobem. Je to jen špatně naučený, ale naneštěstí hojně přebíraný scénář, který dělá akorát zle a hlavně ničí vzájemné vztahy. Já osobně se považuji za poměrně emočně inteligentní bytost. A priori nemám ve zvyku ostatní kritizovat, hodnotit ani na ně útočit. Myslím si, že jsem tolerantní, avšak například nejsem schopná správně reagovat na útoky jiných směřované na mě anebo vyjádřit správně své potřeby či pocity. Často raději mlčím a trápím se nebo naopak mluvím moc, ale vlastně už ani ne k tématu.
Co jsem si z knihy vzala já, je informace, že lze druhým vysvětlit své pocity i potřeby tak, aby to nepovažovali za nepříjemné, a aby je to zároveň neprovokovalo. Také že je potřeba se zamyslet na tím, jaké jsou mé dlouhodobé cíle, a tam svou veškerou (verbální i neverbální) komunikací směřovat – resp. jednat strategicky, vhodně vyjadřovat, co chci a nenechat ze sebe dělat něčí rohožku. Což souvisí i se schopností uvědomit si vlastní cenu nebo toho, co je pro mě samotnou dobré či alespoň lepší. Když je například druhá strana rozhodnuta vzájemný vztah opustit, není třeba plýtvat energií, časem i emocemi. Jednoduše, vzájemná komunikace je velký a mocný nástroj a jeho správné ovládnutí je nesmírně obtížné. Avšak můžeme se alespoň trochu trénovat v jeho správném používání. Jedná se o umění, které se lze naučit.
Na závěr uvádím příklad následování dlouhodobého cíle výkonného ředitele mezinárodní neziskové organizace v praxi:
Tazatel mu položil ošemetnou osobní otázku: „Jak byste zareagoval, kdyby vaše žena řekla: „Sluší mi tohle?“
Bez zaváhání odpověděl: „Řekl bych: ,Miláčku, vypadáš báječně.‘“
„Ale co kdyby jí ty šaty neslušely? To byste jí lhal?“
„Nikdy nezapomínám, o co mi jde,“ odpověděl ředitel. „Co se týče mé ženy, jde mi o to ji potěšit.“ Lišácky se usmál. „Naštěstí je krása v očích pozorovatele. Na to také nikdy nezapomínám.“
Buďme na sebe hodní a k sobě vzájemně milý. Máme se rádi, tak si prosím neničme vztahy, život ani dobrou náladou nevhodnou komunikací, zvlášť v kruhu nejbližších.
