„Zdál se mi sen.“ je věta, kterou to všechno začalo... nebo spíš skončilo. Jonghje, do té doby obyčejná, poslušná a starostlivá manželka, se jednoho dne probudila, ...
... a kvůli krvelačnému snu se s okamžitou platností rozhodla přestat nejen jíst maso a další živočišné produkty, ale i je vařit, ba dokonce je jen strpět ve své blízkosti.
Každá kultura je něčím originální. Myslím, že zvlášť asijské národy jsou nám svým naturelem velmi vzdálené, a nejsme jim tak schopni snadno porozumět. Jejich myšlení, životní styl, zvyky či respektovaná, generacemi ověřená společenská postavení (třeba i žen v manželství, dcer vůči otcům a podobně) můžeme dobře pozorovat například prostřednictvím literatury. Proto ráda čtu právě díla od autorů mně méně známých kultur či národností (viz Amerikána aj.). Z tohoto důvodu jsem po nedávném zhlédnutí čínského filmu na motivy knihy Manžela jsem nezabila (Liou Čen-jün 2012), který mě šokoval svou absurditou, zpracováním i délkou, sáhla i po Vegetariánce. Ačkoliv ji napsala jihokorejská autorka Han Kang, která za ni v roce 2016 dostala ocenění Man Booker International, v obou příbězích lze pozorovat podobné znaky, například schopnost zajít do extrémů, důležitost „udržení tváře“ před nadřízenými, naprosto automatickou podlézavost mužů nižšího postavení vůči těm s vyšším postavením, překvapení všech v případě revoltující ženy.
„Děje se něco?“
„Jsem unavená.“
„Proto ti pořád říkám, abys jedla maso. Nejíš maso, a pak nemáš na nic sílu. Dřív jsi taková nebývala.“
„Vlastně... je v tom něco jiného.“
„Co?“
„Může za to ten pach.“
„Jakej pach?“
„Pach masa. Cítím z tebe pach masa.“
Příběh Vegetariánky je nahlížen z úhlu pohledů tří různých zúčastněných osob. Nejdříve svůj příběh vypráví Jonghin manžel, poté její švagr a nakonec její sestra. Pokud jste si doposud mysleli, že tu správnou mrazivou atmosféru umí jen seveřané, byli jste na omylu. Pořádně vás chytne, usadí a určitě také šokuje i tato kniha od jihokorejské autorky. Protože Jonghje se v podstatě zbláznila (ačkoliv kdo vlastně ví?), a za hranici běžné společenské únosnosti se dostali jak její umělecký švagr, tak i její pilná sestra. Jen se každý z nich z normálu vymyká úplně jiným způsobem. Někdo, nejspíš nakonec obě sestry, doplácí na zmatek ve vlastní hlavě, jiní zase pykají za své sebestředné, sobecké počínání, další se „jen“ chovají podle společenských zvyklostí.
Během vyprávění jsem mj. zjistila, že asijské ženy už jako dívky často podstupují chirurgické úpravy epikantu na horních víčkách nebo co je to Mongolská skvrna, která zejména ve druhé části příběhu hraje ústřední roli. Překvapilo mě, jak patriarchální společnost zjevně stále v Jižní Koreji panuje, jak drsně se trestá jakékoliv vzepření se proti nastoleným pořádkům. Musím konstatovat, že tato kniha mě celkově velmi bavila, i když mě v podstatě téměř neustále absurdně šokovala. Stále jsem s napětím očekávala, co se bude dít dál, a hlavně jsem si v skrytu duše přála, aby se „ke slovu“ dostala i samotná Jonghje a něco vysvětlila, což se ale nestalo. Možná právě její odosobnění, které nás nutí veškerou její dlouhotrvající a bolestnou proměnu sledovat jen prostřednictví jejích bližních, z ní dělá to neuchopitelné, ale fascinující, co je, nebo lépe řečeno, co z ní ještě zbývá...
87 %
