Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Můj dědeček by mě popravil

23. 05. 2017 8:16:53
Zdá se vám to trochu nadsazené? Ani nápad. V případě míšenky Jennifer Teegeové, rozené Göthové, jejíž matkou byla dcera obávaného „nacistického řezníka ze Schindlerova seznamu“ a otcem nigerijský přistěhovalec, by byla „věc“ jasná

Jak se ale vyrovnat s takovým pocitem i rodinným dědictvím, kterým je chtě nechtě v první řadě vina?

„Vina se nedědí, pocity viny však ano.“ „ Psychlolog Petr Bründl, který léčil už několik vnuků nacistů, uvádí, že děti viníků často nevědomky předávají svůj strach, pocity viny a stud svým potomkům.

Říká se, že pro každého je důležitá kvalita prožitého dětství, že právě z něj si do života odnášíme pocity a bloky, které se pak snažíme v dlouhých sezeních s psychology odhalovat a odbourávat či měnit. Jennifer zažila asi ten úplně nejhorší start, jaký si dovedeme představit. Už jako několikatýdenní miminko ji matka odložila do dětského domova, kde ji po nějaké době dokonce přestala i pravidelně navštěvovat, až se kolem třetího roku života dostala do bílé pěstounské rodiny. Jelikož ona sama byla vytáhlá, hubená a "černá", od začátku si v milující, úplné rodině, kterou do té doby neznala, připadala trochu nepatřičně, ačkoliv se všichni snažili i navenek tvářit, že je vše v pořádku. Když kolem sedmého roku Jennifeřina života biologická matka pěstounské rodině nabídla adopci, získala Jennifer nové příjmení, ale současně došlo k absolutnímu ukončení kontaktu s její původní rodinou, kterou kromě matky představovala také babička, žena, jež stála po boku samotnému Amonu Göthovi.

Až téměř ve čtyřiceti letech a vlastně pouhou náhodou se Jennifer dozvěděla pravdu o své skutečné rodině (do té doby neměla tušení, kdo byl jejím dědečkem) i o původu svých depresí, když v knihovně našla knihu s názvem „Svého otce musím přece milovat, nebo snad ne?“, ve kterém o všem vypráví její biologická matka.

„Násilí a surovost mají velký vliv na následující generace. To, co působí bolest a způsobuje největší duševní nemoci, však nejsou činy samotné, je to mlčení o nich. Ono neblahé zamlčování v rodinách viníků, sahající často přes několik generací.“

Jennifeřin příběh sledujeme nejen díky jejímu vyprávění, ale svými postřehy do něj vstupují i její přátelé, členové rodiny nebo psycholog, který například v knize vysvětluje, proč je případ Jennifer Teegeové zvláštní. Samozřejmě je to tím, že se toho u ní sešlo mnoho naráz. Zažila dvojí trauma: adopci a později objev rodinné historie, navíc vyrůstala v rasově odlišné adoptivní rodině, takže hned bylo všem jasné, že nemůže být biologické dítě rodičů, jako její bratři, což vám na sebevědomí v dospívání nepřidá. Nejhorší však podle Jennifer byla nevědomost. Neznalost vlastní rodinné historie, nevysvětlená naprostá ztráta kontaktu s biologickou matkou a s milující babičkou.

Theodor W. Adorn: „Ve lži neexistuje skutečný život.“

Kniha Můj dědeček by mě popravil, kterou sepsala Nikola Sellmairová, vypráví o ženě, jež odhalila děsivé rodinné tajemství. Jedná se zejména o Jennifeřin životní příběh, od problematického dětství až po dospělost, ve kterém dochází k onomu odhalení. Je zajímavé sledovat, jak hluboce Jennifer pravda zasáhne. Poměrně dlouhodobě ji uvrhne do naprostého šoku a letargie. Kvůli cestě do Krakova, kterou musela podniknout, aby se pokusila pochopit dědečka a jeho svět, dokonce potratila, ale nemohla si pomoci. Musela navštívit všechna místa, se kterými měl její dědeček Amon Göth co do činění, včetně jeho vily na dohled vyhlazovacího tábora Płaszów, z jejíhož balkonu pro zábavu „v rámci ranní rozcvičky“ střílel vězně.

„Vnuci nacistů k Petru Bründlovi často přicházejí kvůli zprvu zcela jiným problémům: depresím, nechtěné bezdětnosti, poruchám příjmu potravy nebo strachu ze selhání v zaměstnání. Povzbuzuje je, aby důkladně zapátrali v minulosti a zbořili rodinnou stavbu ze lží. „Pak mohou žít svůj vlastní život, svůj vlastní autentický život.“

Jennifer obrovsky bojovala například i s tím, jak se má s vědomím takové pravdy o své rodině podívat do tváře svým přátelům z Izraele, potomkům obětí nacistických zvěrstev, které tam získala během studia. Dlouho ji trvalo, než se jim odvážila napsat byť jen neutrální e-mail o běžných věcech, natož pak pravdu.

Vedle vlastního příběhu Jennifeřina života autorka rovněž popisuje novodobou podobu Izraele v porovnání s dalšími městy (např. Tel Aviv), popisuje jeho složitou historii i současnost nebo vypráví o specifikách života místních obyvatel. Jennifer se nakonec se svým osudem poprala a dokázala o svém odkazu i veřejně hovořit před žáky jedné izraelské školy. Dokonce se poprvé setkala se svým biologickým otcem a pokusila se obnovit vztah se svou biologickou matkou, což se ovšem nepovedlo z důvodu nezájmu z matčiny strany. Nakonec musela přijmout, kým je, svěřit se s tím všem svým bližním, ale především se s realitou sama smířit. Podvědomě jsem to věděla už dřív, ale i Jennifeřiny zkušenosti potvrzují, že důležité je hlavně žít v pravdě, ať je jakkoliv děsivá. Mnoho jejích úvah mně samotné dalo hodně do života, protože jen „s událostmi, o kterých se mluví, se většinou lze vyrovnat.“

„Rodinná tajemství mají zničující sílu. Tak často jsem byla zoufalá a měla pocit, že stojím před zavřenými dveřmi.S objevem rodinného tajemství jsem se zbavila i základu mých depresí. Po první cestě do Krakova se mi vedlo lépe. Dnes můj smutek zmizel.“

85 %

Autor: Tereza Špetlíková | úterý 23.5.2017 8:16 | karma článku: 15.13 | přečteno: 908x

Další články blogera

Tereza Špetlíková

Náhled do pekla v druhé světové

„Aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají nic.“ Toť citát Edmunda Burkeho, britského politika a filozofa ze začátku 18. století, který stojí na zadní straně obálky debutu Zimní muži Jespera Buggeho Kolda. Po přečtení...

24.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 5.72 | Přečteno: 191 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Lauren Graham: Rychleji mluvit nedokážu

„Gilmorky“ během nekonečného počtu repríz někdy naladil snad každý. Tento americký seriál, který začínal ve stejném vysílacím čase jako tehdy obrovsky populární Přátelé, neskončil jako propadák.

21.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 6.70 | Přečteno: 303 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Dubánci – příběhy jednoho roku

Žijí v lese, samozřejmě tam, kde rostou duby. Ty čepičky, které pod nimi můžete najít, patří právě jim. Komu? No přece dubánkům! Skvělým bytostem, se kterými si můžete užít hromadu legrace...

2.11.2017 v 10:34 | Karma článku: 5.58 | Přečteno: 154 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Pod maskou... se skrývá co?

„Tajemství neexistují, všechno nakonec vyjde najevo, všechno.“ Někdy si říkám, kéž by to tak bylo... každopádně v tomto příběhu pravda „vítězí“. Do čeho se náš hrdina se zálibou v sadomasochistických sexuálních praktikách...

24.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 3.10 | Přečteno: 113 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Daniel Tomáš

Pravda bolí

Tak třeba já osobně jsem zastáncem a tradičním uživatelem lži. Nač si kazit život zbytečnou a hloupou pravdou, když si můžeme všechno tak krásně nalhávat a užívat pohody?

24.11.2017 v 8:49 | Karma článku: 13.01 | Přečteno: 653 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Náhled do pekla v druhé světové

„Aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají nic.“ Toť citát Edmunda Burkeho, britského politika a filozofa ze začátku 18. století, který stojí na zadní straně obálky debutu Zimní muži Jespera Buggeho Kolda. Po přečtení...

24.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 5.72 | Přečteno: 191 | Diskuse

Tereza Lišková

18 věcí, které můžete dělat, když Vánoce klepou na dveře

Očumovat nádherně nazdobené výlohy obchodů plné blikajících světýlek a jiných vánočních cingrlátek, dokud nedostanete epileptický záchvat.​ Třeba.

23.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 8.90 | Přečteno: 295 | Diskuse

Marek Ryšánek

Aby nebylo pozdě.

Dnešní evangelijní podobenství nás již uvádí do tématiky, o které pojednávají oddíly tradičně čtené a vykládané na konci církevního roku. Mluví se v nich o konci našeho pozemského času, posledním soudu.

23.11.2017 v 6:00 | Karma článku: 6.74 | Přečteno: 214 | Diskuse

Jaroslav Herda

Svatyně

Tam za vodou v rákosí, kde ukrytý je prám, Ti přečtu tisíc perexů, abys, až budeš verše číst, ses převyznala ve textu. To Ti řikááám. Bude tam mokro, hamťavo, prostě samá voda. Spolu se zahřejem, sirky by zvlhly, nech je doma.

22.11.2017 v 20:57 | Karma článku: 5.47 | Přečteno: 141 | Diskuse
Počet článků 144 Celková karma 5.57 Průměrná čtenost 337

Milovnice všech dobrých příběhů, beachvolleyballu, koček a klavíru!

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.