Zdá se vám to trochu nadsazené? Ani nápad. V případě míšenky Jennifer Teegeové, rozené Göthové, jejíž matkou byla dcera obávaného „nacistického řezníka ze Schindlerova seznamu“ a otcem nigerijský přistěhovalec, by byla „věc“ jasná
Jak se ale vyrovnat s takovým pocitem i rodinným dědictvím, kterým je chtě nechtě v první řadě vina?
„Vina se nedědí, pocity viny však ano.“ „ Psychlolog Petr Bründl, který léčil už několik vnuků nacistů, uvádí, že děti viníků často nevědomky předávají svůj strach, pocity viny a stud svým potomkům.
Říká se, že pro každého je důležitá kvalita prožitého dětství, že právě z něj si do života odnášíme pocity a bloky, které se pak snažíme v dlouhých sezeních s psychology odhalovat a odbourávat či měnit. Jennifer zažila asi ten úplně nejhorší start, jaký si dovedeme představit. Už jako několikatýdenní miminko ji matka odložila do dětského domova, kde ji po nějaké době dokonce přestala i pravidelně navštěvovat, až se kolem třetího roku života dostala do bílé pěstounské rodiny. Jelikož ona sama byla vytáhlá, hubená a "černá", od začátku si v milující, úplné rodině, kterou do té doby neznala, připadala trochu nepatřičně, ačkoliv se všichni snažili i navenek tvářit, že je vše v pořádku. Když kolem sedmého roku Jennifeřina života biologická matka pěstounské rodině nabídla adopci, získala Jennifer nové příjmení, ale současně došlo k absolutnímu ukončení kontaktu s její původní rodinou, kterou kromě matky představovala také babička, žena, jež stála po boku samotnému Amonu Göthovi.
Až téměř ve čtyřiceti letech a vlastně pouhou náhodou se Jennifer dozvěděla pravdu o své skutečné rodině (do té doby neměla tušení, kdo byl jejím dědečkem) i o původu svých depresí, když v knihovně našla knihu s názvem „Svého otce musím přece milovat, nebo snad ne?“, ve kterém o všem vypráví její biologická matka.
„Násilí a surovost mají velký vliv na následující generace. To, co působí bolest a způsobuje největší duševní nemoci, však nejsou činy samotné, je to mlčení o nich. Ono neblahé zamlčování v rodinách viníků, sahající často přes několik generací.“
Jennifeřin příběh sledujeme nejen díky jejímu vyprávění, ale svými postřehy do něj vstupují i její přátelé, členové rodiny nebo psycholog, který například v knize vysvětluje, proč je případ Jennifer Teegeové zvláštní. Samozřejmě je to tím, že se toho u ní sešlo mnoho naráz. Zažila dvojí trauma: adopci a později objev rodinné historie, navíc vyrůstala v rasově odlišné adoptivní rodině, takže hned bylo všem jasné, že nemůže být biologické dítě rodičů, jako její bratři, což vám na sebevědomí v dospívání nepřidá. Nejhorší však podle Jennifer byla nevědomost. Neznalost vlastní rodinné historie, nevysvětlená naprostá ztráta kontaktu s biologickou matkou a s milující babičkou.
Theodor W. Adorn: „Ve lži neexistuje skutečný život.“
Kniha Můj dědeček by mě popravil, kterou sepsala Nikola Sellmairová, vypráví o ženě, jež odhalila děsivé rodinné tajemství. Jedná se zejména o Jennifeřin životní příběh, od problematického dětství až po dospělost, ve kterém dochází k onomu odhalení. Je zajímavé sledovat, jak hluboce Jennifer pravda zasáhne. Poměrně dlouhodobě ji uvrhne do naprostého šoku a letargie. Kvůli cestě do Krakova, kterou musela podniknout, aby se pokusila pochopit dědečka a jeho svět, dokonce potratila, ale nemohla si pomoci. Musela navštívit všechna místa, se kterými měl její dědeček Amon Göth co do činění, včetně jeho vily na dohled vyhlazovacího tábora Płaszów, z jejíhož balkonu pro zábavu „v rámci ranní rozcvičky“ střílel vězně.
„Vnuci nacistů k Petru Bründlovi často přicházejí kvůli zprvu zcela jiným problémům: depresím, nechtěné bezdětnosti, poruchám příjmu potravy nebo strachu ze selhání v zaměstnání. Povzbuzuje je, aby důkladně zapátrali v minulosti a zbořili rodinnou stavbu ze lží. „Pak mohou žít svůj vlastní život, svůj vlastní autentický život.“
Jennifer obrovsky bojovala například i s tím, jak se má s vědomím takové pravdy o své rodině podívat do tváře svým přátelům z Izraele, potomkům obětí nacistických zvěrstev, které tam získala během studia. Dlouho ji trvalo, než se jim odvážila napsat byť jen neutrální e-mail o běžných věcech, natož pak pravdu.
Vedle vlastního příběhu Jennifeřina života autorka rovněž popisuje novodobou podobu Izraele v porovnání s dalšími městy (např. Tel Aviv), popisuje jeho složitou historii i současnost nebo vypráví o specifikách života místních obyvatel. Jennifer se nakonec se svým osudem poprala a dokázala o svém odkazu i veřejně hovořit před žáky jedné izraelské školy. Dokonce se poprvé setkala se svým biologickým otcem a pokusila se obnovit vztah se svou biologickou matkou, což se ovšem nepovedlo z důvodu nezájmu z matčiny strany. Nakonec musela přijmout, kým je, svěřit se s tím všem svým bližním, ale především se s realitou sama smířit. Podvědomě jsem to věděla už dřív, ale i Jennifeřiny zkušenosti potvrzují, že důležité je hlavně žít v pravdě, ať je jakkoliv děsivá. Mnoho jejích úvah mně samotné dalo hodně do života, protože jen „s událostmi, o kterých se mluví, se většinou lze vyrovnat.“
„Rodinná tajemství mají zničující sílu. Tak často jsem byla zoufalá a měla pocit, že stojím před zavřenými dveřmi.S objevem rodinného tajemství jsem se zbavila i základu mých depresí. Po první cestě do Krakova se mi vedlo lépe. Dnes můj smutek zmizel.“
85 %
