Proč si poslechnout upovídanou Anne ze Zeleného domu?

Protože „Co tě nezabije, to tě posílí.“ ... Jen málokdo by mohl mít tolik důvodů proč být smutný, nešťastný, nekomunikativní, uzavřený, odevzdaný, proč si stěžovat, nenávidět život i nedůvěřovat lidem. 

Přesto se právě ona, Anne Shirleyová, nevzdává naděje, těší se z každé maličkosti, sní a cílevědomě bojuje o své místo na slunci.

Anne ze Zeleného domu, prý dětská klasika, kterou jsem já osobně poznala až teď díky audioknize, kterou zpracovalo vydavatelství OneHotBook, v sobě skrývá geniální a vskutku nadčasový příběh. Výjimečná, trochu praštěná hlavní postava se srdcervoucí minulostí vás hned od počátku nutí, abyste ji milovali a fandili jí, a v některých chvílích, například když vypráví, co ji doposud v životě potkalo, vás stoprocentně dojme k slzám, a to nejen kvůli obsahu sdělení, ale hlavně způsobem, jakým to popisuje. Znáte děti. I o věcech, o kterých my velcí hovoříme jen stěží, ony mluví přímočaře a ještě k tomu často omlouvají ty, kteří jim svým jednáním uškodili. Účinnosti sdělení dodává grády emotivní vyprávění Kláry Sedláčkové-Oltové, které se podařilo vcítit do malé Anne tak dobře, že mě skutečně kolikrát svým drmolením otravovala stejně jako Anne Marillu.

Marilla a Matthew, stárnoucí sourozenci hospodařící na pozemcích u Zeleného domu, se rozhodli adoptovat asi tak jedenáctiletého chlapce ze sirotčince, aby jim pomohl s pracemi, na které už přestávali stačit. Omylem se k nim ale dostala Anne, zrzavá, štíhlá, upovídaná dívka s velkou fantazií, která jim „nebude k ničemu“, jak si nejdřív Marilla myslela, ačkoliv Matthewa si Anne získala už během první cesty do Zeleného domu. Proč se nakonec Marilla rozhodla nechat si tuto „nepotřebnou“ dívku a jak se jí dařilo vychovávat ji? To si poslechněte!

Kromě milého, mladistvého hlasu Kláry Sedláčkové-Oltové příběhem provázejí  pěkné klavírní melodie, s občasnou návštěvou „dětských nástrojů“ typu triangl, xylofon nebo zvoneček. Klavír jako hlavní nástroj znělek skvěle dobově ladí (knižní předloha kanadské autorky Lucy Maud Montgomery vyšla poprvé v roce 1908) a věrně tak dotváří atmosféru příběhu.

Obsahově je dílo vskutku pozoruhodné a rozhodně vhodné i pro dospělé. Dojemné, naivní situace, které jsme každý zažili během dětství a dospívání, určitě stojí za to, abychom si je někdy připomněli. Díky Anninu vztahu s Marillou navíc můžeme pozorovat pomalé probouzení mateřského instinktu prudérní staré panny, která začala překvapovat samu sebe a zároveň si začala být schopna přiznat či uvědomit si to, co už možná věděla, ale neodvažovala se to zformulovat do vět, až do té chvíle, než to Anne prostě řekla nahlas. Anne je trochu prostořeká, ale upřímná. Někdy hovoří velmi moudře na svůj věk. Marilla je dost uvězněná v mantinelech, které si sama vystavěla, resp. které si ona myslí, že jí ukládá správné vychování. Díky tomu často reaguje navenek jinak, než se cítí, a to zejména vůči Anne. Bojí se projevit své skutečné city, ale třeba ji to nakonec přejde J. To Matthew by Anne od začátku splnil cokoliv, co by uviděl v jejích jiskřivých očích. Moc se mi líbilo jeho laskavé obcházení strážníka Marilly v situacích, kdy se dostaly do střetu a hrozila katastrofa. Miloval ji bezpodmínečně. Čím to, že si právě Anne dokázala získat lásku téměř všech ve svém okolí, a to včetně těch, kteří již vůči životu téměř zatrpkli? Já to vím, ale nepovím. Ani se to nedá snadno slovy vyjádřit. To se jednoduše musí „zažít“, slyšet, zavzpomínat si, vyzkoušet si blahosklonný úsměv a u toho si pročistit slzné kanálky... Pecka.

Režie se ujala Jitka Škápíková a rozhodně vedla svou interpretku dobře, jelikož výsledek je vskutku působivý.Za zmínku ještě stojí i úžasná grafická stránka nosiče, jehož ilustrátorkou je malířka a výtvarnice Léna Brauner, od které mi  v ložnici visí hned tři obrazy. Její éterická duše na plátně skvěle zachytila melancholicky krásnou dívku s hlavou v oblacích a často plnou květů...