Jag heter inte Miriam - Nejmenuji se Miriam!

Téma koncentračních táborů, míst, kde docházelo k masovému vyvražďování Židů, Romů a dalších, je i pro dnešní generaci stejně šokující jako zajímavé. 

Důkazem jsou neustále nově vznikající odborné publikace, beletristické příběhy i filmové scénáře. Patří k nim i kniha Nejmenuji se Miriam od Švédky Majgull Axelssonové.

Tento románový příběh je unikátní postavou vypravěčky. Malika, hlavní postava, je totiž Romka. Až do svých pětaosmdesátých narozenin se však schovává v masce Židovky z dobré rodiny jménem Miriam. Ale proč?

Obsah knihy tvoří vyprávění staré Miriam, mladé Miriam i mladičké Maliky. Jinými slovy, děj se odehrává v současnosti s delšími pohledy do minulosti, časové roviny se střídají. Vyprávění hlavní postavy, ať už v jakékoliv identitě, ve mně vzbuzovalo skutečné emoce. Jeden příklad za všechny: Jedné z bývalých vězeňkyň, čerstvých uprchlic z pekla jménem Ravensbrück, bylo v koncertním domě ve Švédsku, kde byly po příjezdu ubytované jako v karanténě, umožněno zahráti si po letech znovu na klavír, na nějž se učila na konzervatoři před válkou. Možnost dotknout se kláves a zahrát znamenala pro dívku mnoho - dotek skutečné svobody. V očích jsem měla slzy dojetí, stejně jako Miriam a ostatní přihlížející...

Mě samotnou tematika celé druhé světové války zajímá. Četla jsem už řadu knih, které se touto ponurou etapou dvacátého století zabývaly, ale přesto jsem se i zde dozvěděla zase nové faktické informace, které vysvítají z popisu každodenních událostí v životě mladé, štvané, vězněné a týrané dívky.

Kniha je psána velmi poutavě. Možná vás napadne, proč vůbec takové hrůzy číst? Má to jeden velmi podstatný důvod.  Nejen že se dozvíte něco z minulosti, což je vždy poučné, ale příběh vás donutí uvědomit si, v jakém blahobytu vlastně žijeme. Jaké štěstí máme, když máme co jíst, nemrzneme na kost, ve skříni na nás čeká kopa oblečení a bot a nikdo nás nebije ani nám nebere to nejdůležitější - svobodu! Určitě budete, byť alespoň nakrátko, zase o něco šťastnější v tomto světě.

Hlava jí třeštila hlady a v levé noze stále cítila palčivou bolest. Opatrně si přitiskla ruku na stehno. Tu ruku, ve které držela jablko. Až dojdou k cíli, stáhne se do ústraní a zakousne se do něj. Dá ochutnat dívce, co jde vedle ní, ale jen sousto. Pak celé jablko sní. Úplně sama. Schroupá i jádřinec. Zpola zavřela oči a viděla to před sebou. Šťavnatou, bílou dužninu, malá hnědá jadérka...

Autorka velmi pravdivě a citlivě zachycuje neustále se zvětšující touhu člověka po svobodě, a to v jakémkoliv slova smyslu. Z ničeho, z naprosté nicoty, kdy nemáte nic a už ani nikoho, ze dna se pomalu škrábete nahoru. Nejdřív stačí jen suchar. Jé, jídlo. Voda. A tolik, kolik jen chci. Teplo, bezpečí. Zanedlouho už to samozřejmě nestačí. Chcete jíst vybranější pokrmy, mít neomezenou svobodu pohybu, pro sváteční dort mimo zdi karantény jste ochotni riskovat i život. A víte co? Je to tak dobře. Myslím, že ten motor v člověku, touha, která nás nutí jít dál a chtít víc, je v životě důležitá. 

Před čtením knihy jsem přemýšlela nad tím, jak autorka pojme příběh, který vypráví cikánka. Jako mnozí jsem i já, mimochodem stejně jako autorka, která se k tomu sama přiznává, měla jisté předsudky, jak na mě zapůsobí příběh takovéto hlavní hrdinky. Odpověď zní: velmi a možná až nečekaně moc! I to vám kniha dá. Otevře vám oči i v problematice aktuální a blízké i nám, teď a tady...

„No co,“ řekla. „Cikáni. Vždyť víme, co jsou zač...“

90 %